8 příběhů moderního otroctví

8-otroctvi

Kreditní karty

Honza vydělává 25 tisíc měsíčně. Má několik kreditních karet s celkovým dluhem asi 85 tisíc. Za úhrady splátek na tyto karty vydá Honza měsíčně přes patnáct procent z platu – skoro čtyři tisíce korun.

Bohužel Honza není schopen postupně se kreditek zbavit a přestat platit lichvářský úrok. Za prvé ho pevně drží pod krkem  „minimální splátka“ – kdyby nevyužíval peníze z kreditek, žil by během několika měsíců z pouhé poloviny platu, což si nemůže dovolit.

A za druhé, kolem je tolik lákadel, tolik věcí, které jsou k mání za peníze… že Honza prostě nevidí jiné východisko, než rok za rokem vykrmovat banky, které tloustnou z jeho dluhů.

Úsměvné je, že Honza už dávno sní o vlastním podnikání, přičemž  30 procent výnosu ročně by ho více než uspokojilo. Ovšem udělat opravdu výnosný obchod, totiž zaplatit bankám dluhy a procenta úroků začít strkat do vlastní kapsy, to Honza nezvládne. Zkrátka na to nemá… Matrix nedovolí.

Auta

Karel miluje auta. Dříve jezdil metrem, pak si našetřil na Renaulta. Dneska jezdí BMW – koupil si ho na leasing. Peněz má tak tak, často musí šetřit na tom nejpotřebnějším, jako je dovolená nebo lékař. Ale bez auta si svůj život zkrátka už představit nedovede.

Splácí leasing, uhradil doplňkovou výbavu vozu a neuvěřitelně drahé pojištění. Pořád má hromadu dalších starostí – s parkováním, s poškrábanou karosérií, s pravidelnými výměnami oleje a kdoví čeho všeho, se záručními opravami. Jednou za sezónu musí vyměnit pneumatiky a třikrát týdně natankuje plnou nádrž.

Karel si v zásadě nijak nestěžuje. Zatím každou finanční injekci do svého miláčka zvládl. Kdyby si ovšem spočítal, na kolik ho vlastnictví jeho pokladu přichází, zjistil by, že jeho kamarád na čtyřech kolech mu měsíčně zhltne třetinu výplaty a polovinu volného času.

Mohl by si Karel místo BMW koupit starou dobrou Škodovku, aby se netrápil ani drahým havarijkem, ani korozí a škrábanci, ani drahými náhradními díly? Aby se nebál nechat stát auto u chodníku, aby měl levnější opravy v kvalitním servisu hned vedle domu, kde bydlí, bez papírování a čekání?

To by asi mohl. Ale když Karlovi řeknete, že si koupil auto trochu nad poměry, udělá udivený kukuč a zaťuká si prstem na čelo.

Drobné výdaje

Václav je havarijní instalatér. Tady tisíc, tamhle tady dva, celkem by mohl mít docela slušný výdělek. Ale v peněžence má málokdy nějakou větší částku, většinou spíš jen drobné.

Proč?

Protože jak rychle peníze k Václavovi přicházejí, tak zase hned odcházejí. Utrácí bez počítání. Pět stovek dal za taxi, když jel domů. Další pětistovku za oběd v hospodě. Dělá a dělá… a peníze nemá a nemá.

Kdyby si Václav založil notes a začal si své příjmy a výdaje zapisovat, hrůzou by mu vstávaly vlasy. Zjistil by, že oběd v hodpodě není ubohá pětistovka, ale deset – patnáct tisíc za měsíc, až stopadesát tisíc za rok. Taxík je opravdu pohodlný a rychlý, ale kdyby zvládl jezdit domů autobusem, pořídil by si za dva měsíce z peněz za taxíky počítač, po kterém touží už dva roky..

Ovšem jako každý normální otrok Matrixu pokládá Václav počítání peněz za zbytečné.

Alkoholická smyčka

Jiří se pravidelně pozoruje v zrcadle a říká si, že by se měl konečně zapsat do posilovny: shodit pivní břicho a trochu našechrat svaly nějakým tím závažím a činkami. Jiří však pět dnů v týdnu pracuje a po práci si rád dá štamprle nebo dvě.

Není žádný alkoholik: Jiří je přesvědčený, že malá dávka alkoholu, jestli přímo neprospívá, tak rozhodně škodit nemůže.

Nicméně práce a alkohol mu tak skvěle rozdělují čas, že zapsat se do posilovny jednoduše nemá kdy. A taky po pracovních výkonech mu na ty sportovní už síly moc nezbývá.

Žádné naléhavé důvody je změně svého životního stylu Jiří nevidí. Sice tedy vypadá o nějakých patnáct starší, než mu opravdu je a většinu času se cítí tak nějak divně, ale vcelku je všechno OK. Matrix drží Jirku pod krokem železným stiskem. A řekněme si rovnou, že šance, že by si Jirka dokázal z krku strhnout jeho  prsty, je opravdu malá.

Reklama

Lenka pije colu, kouří Marlbora, pojídá hamburgery u McDonalds. Vždycky voní Dolce Gabbana a svůj iPhone nosí v kabelce od Louise Vuittona.

Lenka je přitom přesvědčena, že reklama na ni nemá žádný vliv. Že ji bolí žaludek a v peněžence nemá nic, to je pouze a jedině její vlastní volba.

Tváře na obrazovce Lenku sborově utvrzují v jejím naivním přesvědčení: „Jsi svobodný člověk, Leničko, jsi chytrá a krásná žena a vždycky si absolutně dobrovolně a svobodně volíš, komu z nás pokorně odevzdáš další výplatu.“

Drahé věci

Bedřich není natolik bohatý, aby si mohl dovolit kupovat levné věci. Přesněji – není vůbec bohatý. Bedřich je chudák a často nemá ani na obyčejný kelímek horké kávy z automatu o patro níž než je jeho kancelář.

Jenomže říct „Dejte pokoj, to je pro mě moc drahé“, to Bedřich neumí. Proto si neustále kupuje věci, při jejichž spatření i člověk mnohem lépe zajištěný než Bedřich cítí, jak se mu kolem krku stahují ledové pazoury.

Kožená bunda v ceně dvou výplat? Nejsem přece tak bohatý, abych si mohl kupovat levné věci! A je jedno, že se Bedřich nevyzná v číslování a v bundě vypadá jako překupníkův brácha.

Poslední model notebooku za šedesát tisíc? Vždyť nejsem dost bohatý, abych si mohl kupovat levné věci! Vezmu si půjčku. Úroky jsou šílené, dva roky budu jíst suchý chleba a jezdit metrem načerno, zato se mi ale na poličce bude prášit na nádherný metalizovaný notebook .

Člověku se přímo vnucuje otázka, jestli by Bedřich nemohl být skromnější a kupovat si věci o něco méně kvalitní, ale desetkrát levnější?

Všechno je to jednoduché. Bedřichovi se prostě nechce  ztrácet tři hodiny času srovnáváním cen, plusů a mínusů toho kterého nákupu. Je pro něj snazší furiantsky máchnout rukou: „Rozhodl jsem se, kupuju“.Kromě toho, i přes děravé boty a izolepou spravované brýle, Bedřich se jaksi ostýchá prodavačům sdělit, že je chudý.

Kverulant

Petr bez ustání vypráví svým známým nějaké příhody, jednu neuvěřitelnější než druhou. Vždycky je to nějaká katastrofa. Petr má pořád na někoho pifku, věčně někdo nemá pravdu: buď šéf, nebo dopravák, nebo vláda.
Petr si určitě může v kruhu přátel zanadávat na koho chce… jenomže Petr se neustále rozčiluje kvůli problémům někoho jiného. Zvyk strkat nos do cizích záležitostí ho zpravidla přivede k pocitu zdrcující bezmoci: uvědomuje si, že kdesi je cosi špatně a on že nemůže změnit vůbec nic.

Snad kdyby Petrovi někdo vysvětlil, že náš svět je zkrátka zařízen nespravedlivě a že jediný způsob, jak to zlepšit, je začít sám u sebe, možná by už pracoval na nějakém vedoucím místě. Hlavu i  ruce má v pořádku a energie z něj přímo srší.

Bohužel, on svoji nevyčerpatelnou energii raději vydává nikoli na tvůrčí činnost, ale na usvědčení a potrestání lidí, kteří se čistě podle jeho názoru chovají špatně…

Sám sebe Petr pokládá za člověka, který si ví v životě rady: umí každému pořádně vynadat a stát si na svém a když je důvod, třeba dát i pár přes ústa. Kamarádi se na Petra dívají s těžko skrývaným soucitem i nepochopením. Proč se ustavičně bez příčiny zamotává do hádek, do rvaček a dokonce už i do nějakých soudních tahanic?

Ospalost

Helena spí šest hodin denně. Někdy jen pět. Probudí se, hodí do sebe kávu a pak si nedá pokoj až do noci .

Jiná dívka na jejím místě by si už dávno řekla, že to má v životě nějak nesprávně zařízené. Jenže Helena už se řadu let pořádně nevyspala a přemýšlet se během té doby odnaučila. Když jí náhodou zbude půlhodinka volného času, nalije si už ze zvyku panáka nějakého životabudiče, posadí se a … zírá. Zírá na televizi, zírá na internet, tupě zírá uslzenýma očima do zdi a hlavou se jí honí prázdné myšlenky.

Nezaujatému pozorovateli by se mohlo zdát, že není nic snazšího než dostat se z tohoto zhoubného uzavřeného  kruhu. Prostě si stanovím pravidlo, že vlezu do postele nejpozději v jedenáct. Pár týdnů dostatečného spánku a Helenu nikdo nepozná. Bude klidná, vlídná, přestane se na lidi utrhovat a všechno bude stíhat.

Jenomže… abyste ve valčíkovém rytmu zvládli všechny své záležitosti do jedenácti večer, musíte prokázat nemalou vůli. Takovou vůli ospalá Helena nejspíš prostě nemá.

Takže bude dál ztrácet několik hodin denně  nesmyslnou činností. Kvůli těm zbytečně ztraceným hodinám bude chodit spát spíš ve dvě než ve dvanáct. A v půl sedmé ráno, ať chce nebo ne, musí nevyspalá vstát a běžet do práce. Kde má vzít čas a vůli na nějaké přemýšlení o změně každodenní činnosti a velkých penězích? To jsou stejně jen takové pohádky…

=========
Jak několikanásobně zvýšit své příjmy?
6 pravidel jak si vzít půjčku a nedostat se do potíží
Psychologie chudoby – šest základních příčin

Více pro dobrou náladu: