5 věcí, jichž nejčastěji litují umírající

umirajushie

Dokud jsme mladí, zdraví a plní sil, zřídka kdy něčeho litujeme, vždyť budeme mít dostatek času, abychom věci napravili. Ale co když ne?

Když už pracovala mnoho let v zaměstnání, které ji nijak nenaplňovalo ani neuspokojovalo, vytýčila si Američanka Bronnie Ware cíl – najít práci, která by vzbudila odezvu v její duši. A věnovala svůj život péči o nemocné bez šance na uzdravení.

Každý den byla ve styku s pacienty, kteří svůj život již prožili. Naslouchala jejich příběhům, jejich vyprávění o životních příhodách. Došla k několika zajímavým postřehům a podělila se o ně ve svém blogu. Mluví tam o pěti nejčastěji vyslovených lítostech pacientů, o které se starala:

1.Lituji, že jsem neměl dost odvahy, abych svůj život prožil tak, jak jsem chtěl já a ne jak to chtěli jiní.

To je vůbec nejrozšířenější důvod lítosti umírajících. Uvědomují si, že život už prožili, a když se ohlédnou zpět, vidí své sny a plány, které zůstaly jenom sny a plány. Většině se nepodařilo zrealizovat ani polovinu toho, o čem tak toužebně snili. U jedněch byla důvodem snaha vyjít vstříc přáním svých blízkých nebo známých, u jiných prostě obyčejná pasivita. Zdraví dává lidem svobodu. K pochopení této pravdy však bohužel u lidí dochází teprve tehdy, když už to neplatí.

2. Lituji, že jsem příliš mnoho pracoval

Nejrozšířenější lítost u mužských pacientů, kteří byli svěřeni do mé péče. Ponořeni do víru fádní každodenní práce vůbec nevnímali, jak dospěly jejich děti, jak oni sami zestárli, jak se vytratily jejich vztahy s nejlepšími přáteli. Podobnou lítost vyslovovaly i některé ze ženských pacientek. Protože však mé pacientky patřily většinou ke starší generaci, nevyskytoval se tento druh lítosti mezi nimi často. Nemusely pracovat tolik, jako většina žen dnes. Muži však času, který takto nenávratně uplynul, litovali opravdu hluboce.


3. Lituji, že jsem neměl dost odvahy, abych přiznal své city

Mnozí z pacientů skrývali své skutečné city, jen aby zachovali přátelské vztahy k jiným lidem. V důsledku toho změnili svůj život ve zprostředkovanou existenci a nikdy se nestali tím, kým by ve skutečnosti mohli být. Mnohá onemocnění, která se u nich později objevila, byla důsledkem právě té hořkosti a pocitu ublíženosti, které se rozhodli raději nedat najevo.

4. Lituji, že jsem neudržoval vztahy s přáteli

Mnozí až v posledních dnech, hodinách a minutách svého života pochopili, jak důležití jsou pro ně přátelé. Bohužel však velmi často k tomuto poznání došli příliš pozdě, kdy už se nedařilo přátele vyhledat. V řadě případů si uvědomili, že šňůra drobných všedních záležitostí je natolik omotala, že nedokázali najít ani chvilku pro ty, s nimiž se původně nechtěli rozejít až do konce života. Většina litovala, že nevyvinuli dost úsilí a nevěnovali dost času udržování vztahů se svými přáteli. Když teď byli na odchodu, tesknili všichni po starých kamarádech.

5. Lituji, že jsem si nedovolil být více šťastný

Je to zvláštní, ale právě to je velmi častá příčina lítosti. Mnozí lidé  si až na samém konci svého života uvědomí a přijmou fakt, že štěstí je volba. Celý život se přizpůsobovali bůhví kým vymyšleným šablonám a žili v zajetí svých starých zvyků. Už zažitý emocionální a fyzický stav se jim zdál pohodlný – a tím se stávali jeho otroky. Strach ze změny je nutil tvářit se sami před sebou i před jinými jako se vším spokojení lidé a přitom si v hloubi duše přáli se na celé kolo rozesmát a pustit do svého života jistou dávku bláznění a hloupostí.

Asi jen těžko se může člověk žijící dnes a tady, s vědomím, že celý život má před sebou, zamyslet nad podobnými věcmi. Zapamatujte si tedy tuto pozdní lítost a snažte se prožít každý den tak, abyste nebyli ničemu podobnému vystaveni.

=========
Dopis pozůstalým. Radujte se ze života.
Příběh o nepotřebných obětech
Neskutečně silný příběh jednoho taxikáře

Více pro dobrou náladu: