3 situace, v nichž člověka nejlépe poznáme

3-situace

Zanechte snění o ideálním světě a pohlédněte střízlivě na skutečná fakta…
Jsou tři situace, v nichž nejlépe poznáme člověka:
– když je o samotě, protože tehdy zanechá všeho předstírání;
– v návalu vášně, protože tehdy zapomene na všechna svá pravidla;
– za nových okolností, protože tehdy opouští svoje zvyky.
~ Francis Bacon

Lidský život je sledem vzletů a pádů, úspěchů a zklamání, radosti a hledání, znalostí a hlouposti. Všude kolem je život tak různý a tak jedinečný, že někdy odvážně tvrdíme, že by se o něčím životě dala napsat kniha. A je to tak. Každý z nás je pro někoho superstar. Pro jednoho člověka, možná i pro několik, je váš život světlem, které dodává životu smysl, září, vede vpřed a osvětluje cíl. Možná jste právě vy pro někoho celým Vesmírem. Nedostupným, lákavým a někdy také přinášejícím bolest.

Často se setkáváme s větou: «Tolik let jsem mu obětovala, a stejně jsem nepřišla na to, jaký doopravdy je» nebo «Tolik jsem ji miloval – a ona mě zradila». Člověk začíná přemýšlet, zda můžeme vůbec někoho doopravdy dobře poznat; vždyť se v životě vyskytují situace, kdy i my sami jednáme tak, jak bychom nikdy před tím nejednali, a to třeba i před pár dny. Za všechno nemohou jen magnetické bouře, skvrny na slunci a vnější okolnosti vůbec. Všechno nezpůsobuje jenom „ubohá závist“. Často je vinna naše naivita, drobná hloupost, fantazie a víra, že lidé se mění, nebo že ten, koho milujeme, bude vždycky s námi.

Bolest je stejně proměnlivým stavem duše i těla, jako radost, hněv anebo žárlivost. Na bolest se dá zvyknout pouze za jediné podmínky: jestiže připustíme její přítomnost ve svém životě. Tu největší bolest nám působí ti, ktré milujeme a kterým důvěřujeme. Právě jejich slova zraňují bolestivěji, z jejich jednání přicházíme o rozum a jejich lhostejnost nás přivádí k morální sebevraždě. Sebeobviňování nám štěstí nepřinese za žádných okolností, pocit viny nám leda užírá duši a zlost na sebe sama likviduje i poslední zbytečky optimismu a víry. Když dostaneme ránu, nemá smysl žít vzpomínkami na ni.

Všechen svůj čas a veškeré svoje síly musíme soustředit na to, abychom začali žít znovu od nuly. Sám před sebou člověk neuteče, i kdyby byl sebelepším hercem. Vaše myšlenky jsou vaším navigátorem, je tedy lépe vnuknout mu správné údaje o směru plavby hned.

Někdy se musíme na toho, koho milujeme podívat objektivně, abychom si uvědomili, že ideální lidé prostě neexistují, jsou pouze „naši“ a „milovaní“. Zbavte se proto všech snů o ideálním světě a pohlédněte střízlivě na reálná fakta.

Nejlépe člověka poznáme:

1. O samotě, protože tehdy zanechá všeho předstírání.

Pouze sami se sebou se dokážeme střízlivýma očima podívat na věci bolestné, zapomenout na mínění ostatních a dojít ke svým vlastním závěrům.

Naše vědomí s námi rozmlouvá v naprostém tichu. Než usneme, útočí na ně tisíc myšlenek a stovky otázek pročísnou noční ticho jako blesk. Pouze v takových chvílích dokážeme vyslovit nahlas to, co skutečně chceme, co nebo koho potřebujeme, o čem sníme, o co usilujeme.

O tom, co ukrýváme, mluvíme nahlas jen sami se sebou, protože obava, že „by nás slyšeli“ je strašnější než každé mučení. Všechny naše obavy už dávno obrostly silnou kůží obranných emocí, snadných lží a věčného sebeklamu.

Pouze samota a poctivá rozmluva se sebou samým nám pomohou poznat sami sebe bez obvyklé společenské rutiny, bez cizího vlivu a bez od dětství povědomého „na to nemáš“.




2. V návalu vášně, protože tehdy zapomene na všechna svá pravidla

Bohužel, v každém z nás je kus krutosti, v každém je ukryta nádoba naplněná zlobou a nespokojeností.

Při hádkách se z nás řinou záplavy nadávek, hrozeb, urážek a – jakkoli zvláštně to zní – poctivosti. Známe Achillovu patu toho druhého a schválně na ni tlačíme. Jsme jako ostřelovači. Vidíme cíl a nemáme zábrany. A právě v takových chvílích obnažujeme svou duši a své myšlenky.

Je třeba bát se sám sebe v těch okamžicích, protože se během nich někdy poznáme tak hluboce, že pak to „strašlivé odhalení“ nedokážeme sami sobě odpustit.

Sami si vybíráme, jak budeme žít, co budeme tvořit a s kým se stýkat. Píšeme svůj příběh zpaměti, opíráme se přitom o vlastní zkušenost a naděje. Nápor vášně však odhalí dříve nepoznané hrany, které ne vždy mohou být důvodem k hrdosti.

3. Za nových okolností, protože tehdy opouští svoje zvyky

Jsme lidé systému, otroci rozvrhu a poutníci náhody. V každém z nás je založen vlastní systém přijímání okolností.

Lidé si zvyknou na všechno, v každém věku, na všech kontinentech. Někdo se škrábe se stisknutými zuby vzhůru, jiný se nechá nést proudem, jako by to byl jediný způsob přežití. Nikomu nemůžeme nic vyčítat a nikoho nemůžeme chválit, protože soudci mohou být jen ti, kdo nemají žádný hřích. Jenomže každý z nás má alespoň jeden hříšek na svědomí. Pouze nové místo, změna lidí kolem, nebo “vyhnání“ z komfortní zóny odhalují naši skutečnou tvář. Všichni nosíme masku, kterou podle potřeby automaticky měníme.

Jiní jsme v rodině, jiní s přáteli, v zaměstnání nosíme masku „toho hodného“. Vždycky chceme být lepší, než ve skutečnosti jsme, ale kdybychom byli poctiví, museli bychom si přiznat, že k ideálu bychom všichni kráčeli nekonečně dlouhou dobu.
Na tom však není nic strašného, není to žádný smrtelný hřích, vždyť každý z nás má někoho, kdo ho miluje a přijímá všechny jeho „technické nedostatky“.

A kvůli takovému člověku stojí za to žít, pracovat a tvořit.

Nebojte se chyb. Byly stvořeny proto, abychm je dělali. Pamatujte však, že i trpělivost těch, kdo nás milují, má své meze.

Marina Pozniaková

=========
Neberte si někoho, kdo za to nestojí
Jak se chovat ke starým rodičům. 10 jednoduchých pravidel.

Více pro dobrou náladu: