10 psychologických dárků od rodičů

10-darku

Nebudeme tu mluvit o lampě se zeleným stínítkem, která se nám vůbec nehodí do interiéru. Máme na mysli pedagogické prohřešky, které nám v důsledku pořádně otravují i náš dospělý život.

Takové dítě já nechci!

A nebo „Proč mě pánbu trestá!“, případně „Měli jsme mít radši psa!“ a jiné podobné hlášky. Velmi pravděpodobně rodiče, když říkají takováhle strašlivá slova, měli na mysli něco zcela lidského, například: „Jsem tak hrozně unavená z práce a ty sis zamazala mikinu, čistou už žádnou nemáš a já teď pozdě večer budu prát, takže se opět nevyspím“. Ve skutečnosti z toho ale vyšlo doslova: „Umři“.

Ziskuchtiví psychologové nad takovým psychologickým dědictvím mnou rukama a chystají se k dlouhodobé terapii. Vždyť si to vezměte, budou muset dostávat z hrobu živou mrtvolu…

Nechám tě tu a odejdu

Anebo „Půjdeš do polepšovny“, „Dám tě policajtům, ať tě odvedou“, „Támhletomu pánovi“, „Tomuhle vlkovi“… Až do určitého věku lze děti snadno vydírat tím, čeho se bojí. Zejména pak odlukou od rodičů. Děti pak rostou plné strachu, naprosto přesvědčené, že se pod nimi zem může kdykoli propadnout.

Následky jsou různé. Jednou z variant je strašná žárlivost a podezíravost – co když mě partner najednou opustí? Někdo raději nemá vůbec žádný osobní život… vždyť pokud se na nikoho neupne, nemůže ho nikdo opustit.

Jak to mluvíš s tátou?

Nebo “Neotevírej si na mámu pusu”, “Radši ke mně nechoď” anebo “Co si o sobě myslíš, že jsi ten nejchytřejší, nebo co!?”. Problém není v tom, že mezi rodiči a dětmi je zdůrazňována nerovnost, ta existuje objektivně. Problém je v otázce, jak tedy s rodiči mluvit, aby to bylo pokládáno za normální? Na tuhle otázku není žádná odpověď, protože podobnými větami rodiče obvykle jen maskují svou obavu, svou nekompetentnost a bezradnost.

Jak tedy správně mluvit s otcem, jak se správně chovat v hierarchickém systému? Raději nemluvit vůbec, mám z toho hrozný strach, rozhodnou se některé děti, a to rozhodně nijak nevylepšuje jejich kariérní vyhlídky. Jiné to vede k napadání jakékoli autority, aby si prověřily její pevnost a hranice: dostanu já „tátu“ (jinou autoritu), nebo on mě? V každém případě je to velmi neblahé dědictví.


Na co chceš peníze?

Kam jdeš? Žádný zamykání! Máš snad co schovávat? Komu to píšeš? Co to máš, deník…chachacha ? Někdy podobná kontrola přetrvává do hluboké zralosti. Sami to možná znáte: „Haló… kde jsi? A kdo je s dětmi?“ Nebo “Já jsem k vám zaběhla, dokud jste v práci, něco jsem vyprala, vyžehlila, poskládala… a co že máte ve skříni takový nepořádek?!?”

Když se dospělý člověk zbaví rodičovské kontroly, zůstává občas jako omráčený a sám hned přesně neví, kam vlastně nemá strkat nos a na co se smí zdvořile optat. Kde smí rozhodnout za jiné a kde má posuzovat jen vlastní plány. Pokud jste někdy vyvolali hádku kvůli otázce, kdo smí kontrolovat kapsy kalhot než se vyperou, aby se fleška víckrát neprala spolu s nimi, možná už víte, o jakém problému je řeč.

Nebudu se s tebou bavit

A nebaví se. Někteří zvláště silní jedinci po celé týdny. Díky tomu se naučíme, že konflikty se řeší… nijak. Ať se trápí! Já se taky budu trápit. Všichni se budeme trápit!

Vždyť jsi holčička… (chlapeček)

S touhle omáčkou lze dítěti vsugerovat spoustu houpostí. Oblíbené je: „kluci nebrečí a nikdy se nevzdávají“ a „holčičky neutíkají, neskáčou a nezmažou se“. A tak dále. Občas se díky tomu člověk naučí i něčemu užitečnému. Například dobře vařit nebo obratně šplhat jsou skvělé věci. Ovšem ne proto, že „jsi holka nebo kluk“. Tyhle dovednosti se hodí jakémukoli pohlaví.

Tento přístup pěstuje v dětech nesmírně škodlivé předsudky. „Jsem topografický kretén, vždyť jsem holka“. „Musím se namazat a pořádně poprat, jsem přece chlap“. A často se jich nedokážou zbavit.

Buď sám sebou

Takže když všichni skočí z okna, ty skočíš taky, jo? Ať je to jakkoli podivné, nehledě už na hrůzy puberťáckých zábav, umět být jako všichni je dost užitečné umění. Vždyť například lidé, kteří dodržují dopravní předpisy, jsou také strašní konformisté. Zůstávají zato naživu a dojedou, kam chtějí. Ovšem chtít z dítěte vychovat jakousi bílou vránu, to není nejlepší nápad. Každý má tak či onak nějaké konflikty s vrstevníky, ale rodiče někdy jakoby schválně dělají všechno pro to, aby konfliktů bylo co nejvíc a aby byly vážné.

Jak se člověku žije, když neumí najít s okolím společnou řeč, je zřejmě každému jasné.

Mělo to být lepší

Dvojka není žádná známka. To je znak odpudivého, líného a neschopného budižkničemu. Neschopy. Který posléze nebude nikdy  spokojen, ať udělá cokoli a dostane se jak chce vysoko. Nebo který posléze raději nebude dělat vůbec nic, protože jak by se mu to, neschopovi, vůbec mohlo povést….

Mimochodem, špatně se žije nejen „neschopovi“, ale taky všem, kdo žijí s ním. Podobná výchova vypěstuje člověku na čele neviditelné třetí oko, schopné vidět výhradně prach na skříni, celulitidu na bocích nebo zapomenuté čárky v textu.

Dokud to nesníš, nejdeš od stolu

Plus řada dalších unikátních dietologických zásad… Například to, co je dobré, je třeba si schovávat na potom. Vyhazovat jídlo je hřích. Vyplivovat ho je ještě horší. S jídlem si nehrajeme. Nech druhým aspoň něco. O to, co je dobré, se musíš rozdělit. A vrchol všeho:  “Nějak jsi mi přibrala, děvenko… vem si koláčky,  jsi taková bleďoučká“.

Tady je opravdu těžké i jen odhadnout, jak podobné zásady ovlivní poddajný dětský mozek. Jedni se naučí sníst opravdu úplně všechno, co se jim dá na talíř, i když vůbec hlad nemají. Jiní se budou v životě (zdaleka ne jenom pokud jde o jídlo!) omezovat v tom chutném, dokud se jak se patří „nepřejedí“ nechutného… A když se konečně přiblíží k nějaké té radostnější startovní pásce, budou si jisti, že stejně se před nimi rozplyne, protože to přece nejde, aby všechno to chutné bylo jenom jejich… No a samozřejmě, pokud jsi snad ztloustla, musí se ta tragédie okamžitě …  zajíst.


Jaké ty můžeš mít problémy?

Přestaň brečet, copak ti někdo umřel? No, no, vždyť to nebolí, nepřeháněj! Co ses nafoukla? – a tak dále. Nejprve tedy dítěti popíráme to, co samo cítí a pak mu vykládáme, co cítí doopravdy. Ti největší telepati mezi rodiči jsou schopni ignorovat zlomeniny nebo zánět slepého střeva pod heslem „nevytahuj se“.

Vědět, kde a co tě bolí, ať už ve fyzickém nebo psychickém slova smyslu, je krajně důležité pro naše fyzické i duševní zdraví.  Umět se vyznat v tom, co teď právě cítím, je velmi užitečné. Zlobím se, jsem uražený nebo možná závidím?

Co si s tím vším počít, si řekneme zase jindy. Jako zákusek vám teď nabízíme výběr „skvělých“ rodičovských hlášek. Čekáme, že ho doplníte!

1. Jsi úplně stejný jako táta/máma/strejda Béda – alkoholik.
2. Jak dlouho se v tom chceš vrtat?
3. Inteligentní lidé se takhle nechovají.
4. Ty jsi má hanba a trest.
5. Když se budeš takhle nakrucovat před klukama, bude z tebe děvka.
6. Když se budeš špatně učit, budeš leda metařem.
7. To já v tvém věku…
8. Jo, to Dášenka…
9. Ty máš ruce jako hrábě, každou chvíli něco rozbiješ.
10. Co si na tobě vezmu, palice dubová…
11. Jen počkej, až budeš mít svoje děti, uvidíš…
12. Takovouhle si tě žádný nevezme.
13. Není čeho se bát, jen jdi a nebuď zbabělec.
14. To mi děláš naschvál!
15. Už jsem řekla.
16. Ty mě přivedeš do hrobu.
17. Až se to dozví táta!
18. Žádné hraní, dokud všechno neuděláš.
19. Jak si ulehčit práci si vymýšlí jenom lempl.
20. Všechny jiné děti jsou jen děti, ale já mám tohle za trest!

=========
Než budete křičet na své děti …
6 rodičovských chyb při konfliktu s dítětem
Mateřská terapie. Kouzelná síla slov.

Více pro dobrou náladu: